Benešovská 34, 101 00 Praha 10 info@zenron.cz Po - Pá 8:30 - 17:00
Statistiky hovoří v číslech poměrně pozoruhodných. Hned 90 % největších světových firem nemá svoje sídlo v domácích zemích, ale figuruje v některém z daňových rájů. A to alespoň v jednom z nich, některé svou působnost však rozšiřují i do více zemí a mají i velmi složitou vlastnickou strukturu. Týká se to i takových gigantů jako IKEA, Google nebo Starbucks.
Podle žebříčku, který sestavila organizace Oxfam nejvíce drží u dna sazby daní trojice zemí. Na prvním místě stojí Bermudy, v závěsu za nimi se drží Kajmanské ostrovy. Obě zmiňované země jsou shodně zámořským územím, které patří pod Spojené království, taktéž v tomto směru poměrně oblíbené. Vítězné trio uzavírá Nizozemí, které, jak vyplývá z dalších průzkumů, v hojné míře využívají také čeští podnikatelé. To si svůj post dokázalo udržet i navzdory tomu, že se jedná o jednoho ze členů EU. Řada společností zde totiž může využívat propracovaný systém daňových zvýhodnění i silné ochrany, kterou mají zajištěny právnické osoby.
Mezi daňovými ráji dominuje i řada dalších evropských zemí jako Irsko, Švýcarsko, Kypr či Lucembursko, ale stejnou funkci plní i například některé státy v USA. Tyto lokality bývají za svou daňovou politiku poměrně častými terči kritiky. Využívání daňových rájů se již stává zcela běžnou obchodní praxí. Vlády se pak v odpověď na takovýto stav uchylují k ne příliš ideálním snahám narovnat státní rozpočet omezováním veřejných výdajů či paradoxně navyšováním sazeb ostatních daní, což ovšem k nápravě podnikatelského prostředí dále nepřispěje.
Renomé těchto destinací nikterak nepomáhají ani kauzy hýbající médii, jakou svého času byly například Panama Papers nebo neoprávněné (jak o tom posléze rozhodla Evropská komise) poskytnutí daňových výhod ve výši třinácti miliard eur pro Apple, které společnost získala od Irska.
Daňové ráje přitom rozhodně neslouží k nelegálním aktivitám a offshore společnosti nelze paušálně pokládat za kriminální. Je nezadatelným právem každého státu, aby si na svém území nastolil takové podmínky, které vyhovují jemu, respektive jeho občanům. Naopak takové státy znamenají do jisté míry konkurenta a mnohé další země tak nepřímo donutí, aby přehodnotily vlastní daňovou politiku a zmírnily byrokracii, což můžeme pokládat za nesporný přínos.
Netransparentní jednání, daňové úniky a korupce nejsou bezesporu akceptovatelným jednáním a nelze je považovat za smysl tohoto systému. Zásadními důvody pro přesun do některé z výše zmíněných destinací bývá především právní jistota, dále se stávají klíčovými faktory také snahy ochránit svůj majetek a zachovat si anonymitu, tudíž chránit osobní bezpečnost svou i své rodiny, kromě toho též zlepšení image a v neposlední řadě rovněž daňová optimalizace, což je prostředek, který je plně v souladu s platnou legislativou. Výhod je tedy celá řada a meziročně jen u nás narůstá počet podnikatelů, kteří se k tomuto řešení uchýlí, zhruba o 15 až 20 %.
Řešením situace přitom není vůči daňovým rájům ostře vystupovat, naopak je zapotřebí, aby takovýto institut zůstal legální, jak se shodují analytici. Zákaz přesunu firem do těchto lokalit by vedl k omezení volného mezinárodního trhu a znovuobnovení hranic, což se absolutně neslučuje s ideou svobodného státu. Kromě toho by podobné opatření nebylo řešením problému s krácením daní. Ti, kdo se budou chtít plnění této povinnosti vyhnout, tak jednoduše učiní, bez ohledu na existenci daňových rájů.
V konečném důsledku navíc mohou represe vůči daňovým rájům vyústit až v to, že podnikatelé nejen přesunou sídlo společnosti, ale přemístí fyzicky celé svoje podnikání do příznivějších podmínek. Stát tak vlivem této situace přijde nejen o daně, ale rovněž ekonomika utrpí i tím, že podnikatel přestane svou činností generovat pracovní místa. Nevyhnutelným dopadem by se pak stala vysoká nezaměstnanost.
Kterým směrem by se tedy naopak měly ubírat snahy zákonodárců? Je především nezbytné reformovat daňovou soustavu a nastolit spravedlivé podmínky pro všechny poplatníky. Aktuální nastavení daňové soustavy způsobuje daleko výraznější škody než odchod firem do daňových rájů. Ekonomický rozkvět podporuje samozřejmě i stabilní právní řád, což je další milník, o který by měla nejen Česká republika usilovat. K tomu přirozeně patří i zajištění vymahatelnosti práva. Vhodné je i upravit daňové zatížení tak, aby domácí podnikatele zkrátka nenutilo odcházet za hranice, tedy místo neustálého zvyšování daní je naopak snížit. Podnikatelům by rovněž znatelně ulehčilo život, pokud by se skončilo s neustálými změnami a přepisy daňových předpisů. Mezi další nástroje by měly patřit investiční pobídky, dále minimalizace administrativy, zajištěná ochrana investic a samozřejmě též podpora exportu. Což by znamenalo nejen lepší poměry pro podnikatele domácí, ale také potenciální příchod investorů ze zahraničí. Jak to ostatně dokládá případ již jednou zmiňovaného Irska, které si tímto způsobem dokázalo pomoci z krize.